Jako student jsem si chodíval pravidelně večer zaplavat na plovárnu. Mou pozornost delší dobu upoutával jeden muž. Pokaždé, když se objevil na plovárně, přišel k okraji bazénu a ponořil do vody nohu. Pak vystoupil na nejvyšší skokanský můstek, skočil do vody a plaval znamenitým stylem. Dlouho jsem nemohl pochopit jeho zvláštní zvyk. Jednoho večera jsem se rozhodl, že se ho na to zeptám.

Vyprávěl:
„Byl jsem učitelem plavání na sportovní škole. Téměř každý den jsem byl na plovárně a znal jsem tu každé místo. Jedné noci jsem nemohl usnout a tak jsem se rozhodl, že si půjdu zaplavat.

Měl jsem bezstarostné dětství, ale ke svému otci jsem měl nezdravý vztah, protože z důvodu jeho zaměstnání na mě neměl čas. Vázal jsem se stále více na mou babičku a matku, které pro mě byly hlavní pečovatelky. Moji přátelé a přítelkyně mě přijí¬mali a akceptovali, ale nerozuměli mi. Stále mi říkali: „Ty jsi teplouš!" „Co prosím?"Jako dítě jsem v té době nevěděl, co to vlastně homosexualita je!!

Jmenuji se Elena a narodila jsem se 16. 6.1984 v Orenburgu v Rusku. Svého otce jsem nikdy nepoznala, proto musela moje matka hodně pracovat, aby pro nás vydělala dostatek peněz, měla pro mně tedy málo času a já jsem byla často doma sama. Ve třinácti jsem kouřila svoji první cigaretu a pila alkohol. V patnácti jsem se svým tehdejším přítelem poprvé zkoušela jointa. Mě bylo z toho tak špatně, že už jsem nikdy více drogy nekouřila.

V dětství jsem byla celkem nespokojená a věčně vynervovaná,nadávala jsem téměř na všechno! Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo pět let, to samo o sobě mi vzalo radost ze života. Zřídkakdy měl na mně někdo čas, cítila jsem se často osamělá a opuštěná. Tak se stalo,že jsem velmi mnoho času trávila před televizí a o zbytku světa jsem nechtěla nic slyšet ani vědět.Život pro mne byl nesmyslný, a tak se mi do mysli často vkradla myšlenka: „K čemu vlastně žiji?!" Odpovědět mi na to nikdo nedovedl.

V období mého dospívání, jsem měl obrovský problém: byl jsem opožděný, malý, vyzáblý a teprve v šestnácti letech jsem začal mutovat. Za to jsem se nenáviděl a začal jsem pohrdat všemi malými a slabými lidmi. U děvčat jsem tehdy neměl šanci, a mí kámošové mně nepovažovali za plnohodnotného.

Vyrostl jsem ve věřící rodině, ale už v 16 letech mě ten zbožný humbuk přestal bavit - byla to prostě nuda. Chtěl jsem mít v životě zábavu a akci, a proto jsem začal jezdit v černých autech; později k tomu přibyly ještě rychlé motorky. Když jsem vzal na motorku nějakého spolujezdce, tak jsem to rozpálil tak, že ze strachu si už ke mně na motorku nikdy nesednul. Až jednou, když jsem vezl svého vlastního bratra, se nám stala těžká nehoda. Mě převezli do nemocnice vrtulníkem a mého bratra sanitkou.

S rockery jsem se poprvé setkal, když mi bylo kolem sedmi let. Ihned jsem se pro ně nadchnul. Tento způsob vyjádření moci, volnosti a dobrodružství se vpálil do mého srdce.
Existence ďábla byla pro mě již od dětství realitou a sám jsem měl mnohé okultní zkušenosti. Líbilo se mi být zlý. Cítil jsem v sobě silnou agresivitu, která mě často přiváděla do rvaček a kvůli těžkému ublížení na zdraví jsem se dostal i do vězení. Po svém propuštění jsem se v jednom baru seznámil s Martinem. Hned jsem si všimnut, jak tenhle svalovec stojí ledabyle opřený o výčepní pult. Rychle jsme se dali do řeči.

Jmenuji se Petr Novotný, pocházím z ateistické rodiny a vyrostl jsem v komunistickém Československu. O Bohu se u nás doma nikdy nemluvilo, ale byli jsme vychováváni k odporu vůči Komunistické straně.