V dětství jsem byla celkem nespokojená a věčně vynervovaná,nadávala jsem téměř na všechno! Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo pět let, to samo o sobě mi vzalo radost ze života. Zřídkakdy měl na mně někdo čas, cítila jsem se často osamělá a opuštěná. Tak se stalo,že jsem velmi mnoho času trávila před televizí a o zbytku světa jsem nechtěla nic slyšet ani vědět.Život pro mne byl nesmyslný, a tak se mi do mysli často vkradla myšlenka: „K čemu vlastně žiji?!" Odpovědět mi na to nikdo nedovedl.
Viděno z materiálního hlediska se mi vedlo velmi dobře, dostala jsem téměř všechno, co jsem si přála. Přesto jsem se vnitřně cítila velmi prázdná a ze života jsem měla pramalou radost. Nevědomky jsem hledala lásku, kterou mi sice mamka dávala, ale ne v takové míře, aby mne to uspokojilo.
Když mi bylo čtrnáct let, moje mamka se podruhé vdala. Můj nový otec byl křesťan a tak přinesl s sebou do rodiny víru v Ježíše. V Boha jsem však věřit neuměla a ani nechtěla, protože jsem kolem sebe viděla mnoho křesťanů, kteří vypadali smutně a znuděně a taková jsem být nechtěla. Navíc jsem Boha nemohla vidět!
Protože jsem ale měla velice dobrý a přátelský vztah ke své mamce, velmi mne fascinovalo, jak v Boha věří. Také ona měla těžké dětství, a teď, jak říkala, čerpá svou sílu, lásku a radost z Něho. Moje mamka opravdu vyzařovala lásku, kterou jsem viděla jen zřídka! Ta musela přicházet jedině od Boha! Často jsem na ni byla velice drzá, zejména v pubertě, nadávala jsem jí a podobné zlé věci. Ona ke mně byla přesto vždycky milá a přátelská. Když jsem měla problémy, pomáhala mi. To mne přivádělo k úžasu a moc jsem to na ní obdivovala!

Moje tehdejší kamarádka nevěřila v Boha, ale naopak, dala se na cestu okultismu. Chtěla, abych s ní „zaklínala duchy." Já jsem na to nepřistoupila, něco takového jsem považovala za blbost. Nicméně jsem se dozvěděla, jak to dělá, a zjistila jsem, že to funguje.Tehdy mi došlo, že jsou na světě neviditelní duchové, kteří mohou vykonávat svou moc. To mi nahnalo strach, jelikož jsem něco takového nikdy dřív nezažila, ani jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Věděla jsem z vyprávění své prababičky, která měla velice silnou víru v Ježíše Krista, že věří v existenci satana, protože to tak četla v Bibli. I to jsem považovala za hloupý výmysl. Avšak po zážitku s kamarádkou jsem se nechala poučit. A tak jsem dospěla k závěru, že satan opravdu existuje.
Protože dovedu myslet aspoň trošku logicky, pochopila jsem souvislost: „Když existuje satan, musí existovat i Bůh." A oba jsou neviditelní. V Bibli totiž stojí psáno např. o satanu: „Nemáme co do činění s tělem a krví, nýbrž se silami a mocnostmi temnoty!"
Rozhodla jsem se tedy Boha hledat, abych mu svěřila svůj život. Satanu jsem patřit nechtěla a Bible celkem jasně říká, že buď jsme děti Boží, nebo děti ďáblovy. Buď patříme Bohu, nebo ďáblu, ale nejde nepatřit ani jednomu z nich. Já nechtěla patřit ďáblu. Poznala jsem, že je to pravda (totiž to, že lidé patří buď Bohu nebo ďáblu) a je to zřejmé, když se člověk podívá na lidské zlo a na svět kolem sebe.

Začala jsem chodit v neděli do křesťanského sboru se svými rodiči. Dříve jsem v neděli buď vyspávala, nebo koukala na televizi. Bůh ve svém slově říká:
„Nezanedbávejte společná shromáždění, mějte společenství s ostatními křesťany." Připojila jsem se k mládeži, kde mne srdečně přivítali a začala jsem hledat plán, který má Bůh pro můj život. Chtěla jsem být křesťan a jako křesťan žít!
Pomalu mi docházelo, že čím víc jsem se zabývala Ježíšem, neboli četla Bibli, modlila jsem se a poznávala nové věci o víře. Tím víc se vytrácela má nespokojenost se životem. Nalezla jsem smysl života v Ježíši Kristu!
I dnes musím říct, že jsem spokojenější a už se víceméně nerozčiluji! Zmizela i vnitřní prázdnota, protože ji beze zbytku naplňuje Ježíšova láska! Haleluja, děkuji, drahý Pane Ježíši

S pozdravem Annika

Publikováno s laskavým svolením Vinice Cheb o.s.