Existuje smysl života a lze ho vůbec poznat? Jinými slovy - proč jsme tady?
To jsou dost zásadní otázky, protože pokud náš život nemá smysl, tak je jen souborem jakýchsi činností, který naplňujeme svůj život. Samozřejmě - pokud se zaměstnáme dostatečně, tak nás podobné otázky napadnou jen výjimečně, protože na ně prostě není čas. Můžeme se je také naučit nějakým způsobem vytěsnit ze svého života.

Nechci tvrdit, že existuje jakýsi univerzální smysl života. To, co dává smysl mě, nemusí vůbec dávat smysl vám. Každý jsme originál a proto se to bude lišit. Někomu dává smysl studovat, někomu založit rodinu, někomu vlastenectví atd. Každý to opravdu máme jinak.
Přesto přicházejí momenty, kdy si možná položíme otázku, jestli to je jenom o tomhle. Zvláště když prožíváme životní krize, si uvědomujeme, že mnoho "smyslů života" jsou vlastně jen obyčejné životní náplně.

1) Jestliže život vznikl náhodou a končí smrtí, pak si musíme sami najít nějaký důvod pro to, abychom svůj život předčasně neukončili.
2) Pokud život někdo stvořil, pak nám může pouze on odpovědět na tuto otázku.

Možná si pamatujete na jednu televizní soutěž, kde jednou z disciplín bylo i hádání účelu neznámých předmětů. Nebylo to lehké, protože s některými předměty se soutěžící nikdy nesetkali. Nezbylo jim nic jiného, než zkusit nějaký účel danému předmětu přisoudit. Naštěstí měli k dispozici nápovědu v podobě několika možností. Pokud by tam byl tvůrce dotyčného předmětu, tak by věděl, k čemu a proč danou věc udělal.

S námi je to podobné. Můžeme přisuzovat svému životu nějaký smysl. Protože smysl své existence neznáme, vymýšlíme si vlastní náplně pro již existující život.

Jestliže si začneme klást otázku "Copak není život už o ničem víc" před Bohem, tak věřím, že něco objevíme. Ale možná také ne. Možná nás odpověď neuspokojí a nebude odpovídat našemu pojetí smyslu života. Pak nezbývá, než život nějak naplnit, či možná předčasně ukončit, pokud je pro nás život beze smyslu neúnosný. I to se stává a je třeba to respektovat.