Když jsme se s Pavlem brali, byli jsme mladí, zdraví a plni romantických plánů. Život byl pro nás krásným dobrodružstvím. V době, kdy Pavel dokončoval studium na medicíně, se nám narodila dcera Dagmara. Bylo to velice hezké, milé dítě, na které jsme byli patřičně hrdí. Co bychom si ještě mohli přát?

Rád bych se s vámi nyní podělil o jeden příběh, který mne velice oslovil. Odehrál se v období mezi světovými válkami v Rusku, v malé vesničce na Uralu, na pomezí mezi Evropou a Asií. V této vesničce žili poklidně křesťané, kteří znali biblickou pravdu a měli svoji naději v Kristu. Jejich víra však měla být z Božího dopuštění podrobena nelehké zkoušce.

Životní rozhodnutí

Americký plukovník, letec, astronaut a pilot raketoplánu Discovery James P. Dutton prožil začátkem roku 2010 ve vesmíru a na Mezinárodní vesmírné stanici 15 dní. Během letu obletěl 238-krát naši Zemi a uletěl víc než 10 miliónů km. Přesto mluví o tom, že nejdelší cestou v jeho životě nebyl let vesmírem, ale cesta do vlastního srdce a k Bohu. Trvala několik let.

Byl jsem perfekcionalista

Když mi bylo sedmnáct, patřila hudba k mému životnímu stylu. Poslouchal jsem rockové kapely, například Afghan Whigs, Nirvana, Pearl Jam, Beastie Boys a jiné. Chodil jsem do rockových klubů, kde se pouštěly moje oblíbené songy. Jeden z dřívějších rockových klubů byl i pražský „Bunkr“, který existoval už za minulého režimu.

Rockové kluby

Všechny národní a olympijské volejbalové týmy, ve kterých hrál profesionál Kirk Kilgour (1947–2002) z Kalifornie, si mohly být jisté svým vítězstvím. Sportovec vysoký více než 2 metry byl v USA a v Evropě nejoslavovanějším volejbalovým hráčem své doby. Kariéru „blond anděla“ nečekaně ukončil vážný úraz. Jeho nezlomný bojový duch a víra mu však pomohly znovu povstat. Svým pozitivním postojem k životu se stal pro mnohé trpící poslem naděje.

V léčebně jsem poznala kluka, který si žiletkami vyškrabával do kůže nápisy. Na otázku proč to dělá, mi odpověděl, že se mu vždy uleví, když vidí tu krev a na chvíli zapomene, co ho trápí. V nejhorších chvílích života jsem si na něj vzpomněla a v touze po klidu jsem sáhla také po žiletce. Ze začátku mi opravdu pomáhalo přehlušit psychickou bolest bolestí fyzickou. Časem se žiletka pro mě stala závislostí jako pro kuřáky nikotin. Uprostřed depresí jsem nacházela úlevu v tom, že mě alespoň kůže bolí víc než duše.

Nebyla jsem oblíbená…

Když jsem se natrvalo vrátil ke své ženě Aničce, začalo pro ni opravdové peklo. Každý víkend se k nám sjížděli „feťáci“, zloději, prostitutky, a to z různých koutů republiky. Pěstoval jsem trávu a vyráběl drogy. Když mé dceři bylo třináct, všiml jsem si, že má rozpíchané ruce od injekčních jehel. Tvrdě jsem ji umravňoval, dokonce jsem ji i bil. Jednoho dne jsem kapituloval a rozhodl se všechno skončit. Naplánoval jsem si dobrovolný odchod ze života.

V roce 1994 jsem nastoupil jako voják OSN do bývalé Jugoslávie. Asi po devíti měsících pobytu jsem jednoho rána vstal jako obyčejně a nastoupil do služby. V ten den jsem měl práci v kuchyni. Když jsem tam přišel, uviděl jsem na stole nůž. Najednou jsem se ho začal bát. Nevěděl jsem, co se to se mnou děje. Asi po dvou dnech jsem šel k psychologovi. Řekl mi, abych tyto myšlenky potlačil a myslel na něco pozitivního, třeba na domov. Začal jsem to trénovat. Myšlenky na rodinu se mi začaly propojovat s myšlenkami na nůž. V hlavě se mi rozjely nesmyslné představy.

Většina lidí ráda vzpomíná na své dětství, na rodiče, sourozence, na zážitky, které spolu prožili. Já naopak hezké vzpomínky nemám. Prožívala jsem strach, ponižování a nepřijetí. Manželství mých rodičů nebylo šťastné. Už od počátku docházelo mezi nimi k nedorozumění, které přerůstalo do slovních i fyzických útoků. Jedna hádka dokonce přerostla v pokus o zabití. To byl silný prožitek. Z dětství si pamatuju, jak jsem dlouhé hodiny byla schovaná za velkou skříní, aby mě nikdo nenašel. Tam jsem i usnula a po probuzení ještě dlouho čekala, než jsem opustila úkryt. Rodiče mě už přestali hledat.

Existuje po smrti ještě jiná forma života? Jsme schopni se dobrat k nějaké pravdě?