Jaký život stojí za to, abychom ho skutečně žili? Jakási obecná představa by byla na téma zdraví, materiálního zabezpečení a dobrých vztahů. Neboli mít možnost si život užívat a také mít s kým si ho užívat.
Jenže i lidé, kteří nejsou zabezpečeni a jsou nemocní, umí být spokojení a šťastní. Dokonce i lidé, kteří nemají nikoho, pro koho by byli důležití, mají vůli žít a podle všeho to zvládají.
Pojem štěstí, či životní spokojenost je velmi relativní. Někdo má takřka vše a není stále šťastný a někdo nemá takřka nic a je šťastný. Je někdy zvláštní vidět záběry chudých afrických dětí, jak jsou spokojené, ač nemají co jíst, zažili hrůzy války, nemají takřka žádný majetek. A naopak – jakým kontrastem jsou některé otrávené a znuděné děti, které vyrůstají v blahobytu a nezažily žádné objektivní trauma. Známý příklad toho, že stejnou sklenici s vodou vidí někdo jako poloprázdnou, zatímco jiný poloplnou.

Představy
Někdy je dobré se zamyslet nad tím, jak máme nastavenu představu šťastného života a porovnáme to s tím, zda je to skutečně reálné. Znám spoustu lidí, kteří nejsou šťastní, protože nemají vlastní bydlení, nemají partnera, nemají dobrou práci, netěší se vytouženému zdraví, nedosahují vytoužených úspěchů… atd. Všechny tyto překážky mají společného jmenovatele „NE“ v podobě nemám, nejsem, neumím… apod.
Ano – v západní společnosti je problém s určitým standardem toho, co máme mít, čeho máme dosáhnout, co máme dokázat, jací máme být apod. A zcela upřímně není jednoduché tyto nepsané standardy opustit, protože se podle nich řídí většina společnosti. Proto je těžké být spokojen, když "nemám, nejsem, nedokázal jsem…"
Ale zcela upřímně – přeci o našem štěstí nebude rozhodovat jakási pitomá představa o „šťastném životě“, do které se stejně spousta lidí nevejde. Představy opravdu nejsou dobré, protože nás neustále konfrontují s tím, že je nenaplňujeme. Čím více představ, tím více zklamání. Čím větší představy, tím je zklamání samozřejmě hlubší.

Štěstí po malých kapkách
Někdy čekáme velké štěstí. Nějakou bombu, která úplně změní náš život. Dům, super partner, super práce.... Ale díky tomu si často neuvědomuje spoustu drobností, které dělají život krásným. Třeba obyčejný úsměv druhého člověka, klidně i cizího. Nebo to, že věci jdou lépe, než jsme čekali. Běžný den bez větších problémů. To, že nemáme tak zásadní omezení, že bychom nemohli už nic dělat. Všechna ta krása kolem nás.
Je toho spoustu. Schválně si zkuste několik dnů psát to, co stojí za poděkování, za radost, vděčnost… bude toho mnohem více, než si možná uvědomujete.
Vnitřní zdroj
Jenže i ty malé kapky nemusí mít žádný význam, pokud jsme negativně naladěni vůči životu. Proto tím úplně nejzásadnějším je vnitřní nastavení člověka. Jestli je ochoten vidět život jinak, než negativně. Jestli je schopen vidět sám sebe jako člověka, který skutečně může žít. Tím nemyslím fyzickou existenci, ale něco víc – život, který má smysl. To za nás nikdo druhý neudělá, protože jsme to pouze my sami, kdo určujeme to, zda náš život bude šťastný, či nikoliv a to bez ohledu na okolnosti. Jestli to, co druhým přináší něco hezkého, bude fungovat podobně i u nás, nebo budeme všechno negovat a odmítat. Proto nemá smysl přinášet nějaké obecné návody na šťastný život. Je to hloupost, protože my sami určujeme míru štěstí v našem životě.
Vnější zdroj
Je zajímavé, jak lidé, kteří o sobě mají skutečně nízké smýšlení, jsou postupem času ochotni připustit, že to může být jinak. Víte na základě čeho? Na základě toho, že někdo je má skutečně rád a vytrvale je ujišťuje o tom, že jsou důležití. Prostě lidé, pro které má váš život cenu a dávají vám to vytrvale najevo. Tomu se už těžko odolává, protože vy sami máte o sobě špatné mínění, zatímco někdo jiný si myslí něco jiného. Díky tomu mu stojíte za to, aby s vámi byl, povzbuzoval vás, ujišťoval o své lásce apod. Vím, že ze začátku je to těžké především pro ty, kdo nejsou na povzbuzení a přijetí zvyklí, ale pokud se ujistí, že to ten druhý myslí vážně, začne je to ovlivňovat.
Je tu ale jeden problém – někdy si usmyslíme, že zdrojem naší hodnoty bude někdo, kdo nám tuto hodnotu neposkytuje. Např. když čekáme od prudérního tvrdého otce povzbuzení a navýšení naší hodnoty. To asi dříve někdo objeví Atlantidu... Nebo když mají mládenci svou hodnotu spojenou s tím, že sbalí super kočku, jenže namísto chození mezi lidi tráví čas u milovaného počítače. Zároveň nevnímáme přijetí a povzbuzení od skutečných přátel. Jakoby hodnota jimi poskytovaná byla nulová, zatímco neexistující partnerka snů by nám naší hodnotu okamžitě znásobil tisíckrát.
Bezpečný vnější zdroj
Tím nejlepším zdrojem naší hodnoty a tím pádem i ochoty přijmout náš život jako dobrý, je samozřejmě Bůh a to hned z několika důvodů:
- Miluje nás, i když o nás ví úplně všechno. Víc, než my sami.
- I když zná všechny naše prohry a hříchy, neodsuzuje nás.
- Nepřijímá nás na základě našich zásluh, ale prostě proto, že nás přijímat chce.
- I když je to Bůh – Stvořitel – tak mu není trapné nás brát jako své vlastní děti. .
- Není otrávený z toho, že nás musí snášet během našeho života. Dokonce nás chce mít doma v nebi navěky.

Tohle je něco! Samotný Bůh nás bere vážně a miluje nás. Navzdory tomu, kým jsme, či nejsme. Navzdory tomu, co zvládáme a naopak. To už je hodně dobrý důvod brát život jako dar a příležitost. Nikoliv jako trápení. A zcela upřímně – na rozdíl od lidí, kteří mají své nálady, starosti a také mění svůj vztah k nám, je Bůh zcela bez podobných výkyvů, které nás ze strany lidí dosti znejisťují.


Jak to mám já?
Já jsem si prožil postupnou změnu od člověka, který prostě byl, přes člověka, který být tak úplně nechtěl, až po člověka, který je rád, že je.
Samozřejmě – ze začátku jsem narážel na představy své a představy druhých. Tím pádem jsem nemohl být nikdy spokojený. Vždy se dalo něco dělat lépe a více. Vždy se na sobě dalo pracovat. Vždy se daly představy lépe naplňovat. Jenže tohle pojetí života mě ničilo.
Štěstí po malých kapkách jsem ještě celkem zvládal. Měl jsem rád přírodu, muziku atd. Uměl jsem si udělat radost. Byť to celkovou neradostnost vlastního života nijak výrazně nezměnilo.
Vnitřní zdroje byly špatné. Přeci jen jsem se neviděl kdovíjak růžově. Kdybyste se mě zeptali, v čem jsem dobrý, tak bych vám místo toho řekl, v čem jsem špatný. A kdybyste se mě zeptali, proč je dobré mě poznat, tak bych nebyl schopen odpovědět. Prostě mě nějak určovali někteří důležití lidé a podle toho jsem si pak nastavil svůj pohled na sebe.
Vnější zdroje – viz. předchozí. Díky svému nesebevědomí jsem byl schopen zcela ignorovat, či negovat pozitivní signály zvnějšku. A samozřejmě jsem si díky tomu perfektně blokoval možnost změnit pohled na sebe díky druhým lidem. Žel nebyli vytrvalí a vždy šlo o krátkodobé pozitivní zpětné vazby.
To nejlepší přišlo až s Bohem. Poměrně úspěšně jsem ho od sebe odrazoval celkem 11 let své víry, protože jsem mu moc nedovolil se ke mě dostat. Přeci jen - pořád jsem si svůj život určoval na základě nesplnitelných očekávání a neochoty vidět u sebe dobré věci. Boha jsem navíc celou dobu vnímal jako další množinu jistých proher a zklamání ze sebe. Neboli další nedosažitelnou met na základě toho, že jsem bral jako někoho velmi náročného, kdo pořád něco chce.
Ale potom se to změnilo a Bůh se pro mě stal Otcem. Začal jsem konečně chápat, co je to milost. Konečně jsem byl ochoten přijímat dobré věci a vidět se jinak. Začal jsem se přijímat jako milovaný a přijímaný člověk, který opustil falešnou představu o Bohu.

Když se na sebe dívám, tak nemám pocit, že bych byl úplně jiný, než kdysi. Nejsem dokonalý, dělám chyby atd. Ale přesto mě život baví, protože beru vážně hodnotu, která mi dává Bůh. A ta je nezměrná a také neměnná. Přeci jen - být synem samotného Boha, to je fakt pecka. Proto mě baví život, i když často nic extra neprožívám.
Ano - podle svého okolí jsem relativně úspěšný člověk - mám rodinu, církev, dělám práci, která mě baví, lidé mě berou, jsem zdráv a materiálně zajištěn.... Ale přesto všechno zcela vážně říkám, že život mě baví právě proto, že jsem přijal to, jak se na mě dívá Bůh za vlastní pohled na sebe. Život je krásný...