On byl opravdu Syn Boží

- vyznání římského setníka-

Mk 15:33-38 (příležitost k pokání)

Zpočátku evangelií podle Matouše, Marka, Lukáše i Jana všechno nasvědčovalo tomu, že Ježíš bude mít úspěch. Zvěst o jeho mocných činech se šířila po celé Galileji a Judsku a lidé k němu zdaleka přicházeli, aby jim pomohl. Všechno bylo na nejlepší cestě, aby lidé uznali a uvěřili, že skrze tohoto člověka působí Bůh. A pak přijde taková nepochopitelná věc, jako je umírání na kříži, v kterém se Ježíš jeví být docela bezmocný a opuštěný. Pryč je jeho dosavadní moc a síla. V té nejtěžší chvíli dokonce volá, jako kdyby byl už docela na dně: "Bože, Bože můj, proč jsi mě opustil?" A přece nás na tuto chvíli evangelista Marek od začátku své knihy připravuje. Vypráví, že kdykoli chtěl někdo Ježíše oslavovat a vyznávat o něm, že je Mesiáš a Syn Boží, přikazuje Ježíš takovému člověku, aby mlčel. To však nedává smysl. Na jedné straně Ježíš koná mocné činy, které se nemohou utajit a na druhé straně přikazuje: „Nikomu to neříkejte! Nikde o tom nemluvte!“ U Marka se to opakuje nejmíň pětkrát. Jak to? To proto, že Ježíš jako mocný léčitel ukazuje jen část evangelia. Celé evangelium bude dokončeno a završeno teprve tehdy, až spatříme Ježíše, který umírá jako bezmocný a zavržený muž na kříži.

Ježíš na kříži: Být s Ježíšem neznamená být v každé chvíli úspěšný, zdravý, silný a vítězný. Být jeho učedníkem a čerpat od něj sílu a pomoc znamená jít s ním také na kříž. Poznat ho nejen jako vítěze, ale také jako poraženého a bezmocného, jak umírá na kříži. Pochopit, že nejen slepí vidí, hluší slyší a chromí chodí, ale také, že Boží Syn, plný moci a slávy, visí bezmocně na kříži a bez pomoci v bolestech umírá. Pokud s tím naše víra nepočítá, pokud si myslíme, že věřit v Ježíše znamená vždycky jen vyhrávat, pak nevíme o víře v Krista vůbec nic a musíme začít úplně znovu.

Ale proč je Ježíšova smrt tak důležitá? Proč evangelia líčí do takových podrobností chvíle jeho slabosti a bezmoci? Dalo se to zkrátit! Odbýt jedním veršem! Půlkou kapitoly! Vždyť víme, jak Matouš odbyl např. Ježíšovo narození jednou krátkou kapitolou. Marek s Janem ho nemají vůbec! Tak proč je tedy ukřižování líčeno s takovými detaily u všech čtyřech evangelistů? Vždyť Ježíš nakonec přece vstal z mrtvých! Smrt byla přemožena! To bylo přece to hlavní! Nebo ne? ... Asi ne. Evangelista Marek napsal své evangelium právě proto, aby zcela jasně řekl: "Kříž a utrpení patří k cestě Ježíše Krista a k naši víře. Bez kříže by Ježíš nebyl Božím Synem. Utrpení, slabost, úzkost a zármutek patří k životu stejně jako dny radosti, štěstí a vděčnosti za Boží pomoc." Ze zpráv o Ježíši Kristu si nelze vybírat jen to příjemné a bezbolestné. Nejde počítat jen s uzdravením. A kdo to dělá nerozumí Božím cestám a jeho víra snadno selže, když je vystavena zkoušce utrpení a zklamání.

Ježíš Božím Synem: V evangeliu podle Marka je Ježíš nazván celkem třikrát Božím Synem. Poprvé na samém začátku při křtu, pak uprostřed na hoře proměnění a nakonec v okamžiku, kdy umírá. Všechna ta místa si dnes připomeneme:

1) Když se dal Ježíš pokřtít od Jana v Jordánu, je to Bůh, kdo řekne: „Toto je můj milovaný syn, v něm jsem nalezl zalíbení.“ Tady to Bůh hned na počátku říká: „Toto je člověk, na jehož životě se pozná, na čem mi záleží a kudy vede má cesta.“ A ta cesta vede v zápětí na poušť, kde bude Ježíše pokoušet ďábel.

2) Podruhé slyšíme o Božím Synu, když se Ježíš před zraky učedníků promění na hoře Tábor a vedle něho stojí Mojžíš a Eliáš. Petrovi se v tu chvíli zdá, že Boží království již přišlo. Chce na té hoře zůstat navěky a navždy. Kdo z nás by nechtěl? Ježíš ho však vytrhne a probudí z této zbožné idyly a říká: „Pojďme dolů, neboť musím jít do Jeruzaléma, neboť mám mnoho vytrpět a být v opovržení." A opět je to Bůh, kdo tam říká: "Toto je můj milovaný syn, toho poslouchejte."

3) Až napotřetí nazve Ježíše Božím Synem člověk. Ale všimněme si, jaký člověk? Pohanský setník! Voják, zelený mozek, pohan jako poleno. Proč právě on? Místo aby toto vrcholné vyznání zaznělo z úst učedníků při vzkříšení, nebo jej řekl Ježíš sám o sobě před veleknězem, nazve ho tak velitel popravčí čety, který sleduje, jak umírá.

Římané celkem často nazývali Synem Božím člověka, který se zachoval statečně a odvážně. Setníka překvapilo s jakým klidem a vyrovnaností Ježíš umíral. Ten voják musel vidět umírat mnoho lidí. Slyšel nářky, nadávky, kletby a všechnu lidskou ubohost, která v takovou chvíli nemá už žádné zábrany. Na kříži není nač si hrát. Ukřižování bylo vymyšleno, aby lidskou smrt co nejvíc prodloužilo. Ukřižovaný byl vlastně zaživa mrtvý. Několik dnů visel všem na očích a neměl absolutně žádnou naději. Čím víc chtěl žít, tím déle trpěl.

Ježíš neměl ani v nejtěžších chvílích klid a soukromí. Místo aby mohl zavřít oči a být sám se svým Bohem, musí naslouchat těm, kteří ho uráželi a provokovali slovy. „Jiné jsi zachránil a sám sebe zachránit nemůžeš? Sestup z kříže a uvěříme ti.“ To však nebyl jen hloupý posměch a pohrdání. Bylo to poslední a asi nejtěžší pokušení, nad kterým musel Ježíš zvítězit. Dobře věděl, že může. Může si pomoct! Může se zachránit! Stačí k tomu jen jedno jeho jediné slovo. Jediná prosba a Bůh mu pomůže! Ale pak už by nebyl Synem Božím, ale člověkem, který má větší strach o sebe než o druhé. Opravdový Syn Boží měl jiný úkol! Ne sestoupit z kříže, aby všichni viděli, jakou Bůh má moc. Ale ukázat, že Bůh není jen tam, kde se dějí zázraky, ale i tam, kde lidé tiše a pokorně prohrávají a umírají. Božího Syna nepoznáme podle toho, že elegantně sestoupí z kříže, ale v tom, že tiše zemře.

Ježíš volal na kříži Boha. Ale ne aby mu Bůh pomohl, ale aby Bohu, jako Otci, vyznal svou úzkost a samotu. Když říká: „Bože, proč jsi mne opustil", nestěžuje si na to, že mu Bůh nepomohl. To hebrejské slůvko: "proč" znamená něco jiného než naše české "proč". V hebrejské aramejštině, kterou Ježíš mluvil, znamená: „k čemu?“ Ježíš na kříži si tedy znovu ověřuje smysl utrpení, které na kříži prožívá.  Ptá, jaký má jeho utrpení cíl a smysl, když mám moc, ví o ní a může ji i v tuto chvíli použít a jediným slovem sestoupit dolů z kříže a druhým porazit Římany.

Podobně se budeme ptát i my, až budeme v životě prohrávat a trpět. A odpovědí nám bude, že se stejnou otázkou na rtech umíral i Syn Boží. Ten, v němž Bůh nalezl zalíbení a zjevil svou vůli. Vždyť věřit Bohu neznamená všechno vědět, ale být věrný, i když mnohému nerozumíme. Až jednou půjdeme údolím stínu smrti a dolehne na nás stín utrpení a samoty, budeme vědět, že to je cesta, po které chodí synové a dcery Boží. A taky, že po ní přijde i ráno vzkříšení.

„Ten člověk byl opravdu Boží Syn.“ Evangelista Marek nechává toto největší vyznání zaznít už v tuto chvíli. Ne až při vzkříšení, které bude proklamací Boží moci. Ale při ukřižování. Ve chvíli kdy Ježíš zemře a je mrtev. Kdy zdánlivě prohrál a všichni ho buď opustili nebo se mu vysmáli – tehdy je Ježíš veřejně nazván Božím Synem. To je ta vrcholná chvíle, která nám ukazuje, kde hledat Boha.

Bůh není jen tam, kde se dějí zázraky. Ke křesťanské radosti patří i zármutek a zklamání. Věřit v Krista znamená být připraven na obojí. Na kříž i zmrtvýchvstání. Na chvíle Boží blízkosti i na chvíle Božího mlčení. Těm, kdo se hlásili k Ježíšovi v Galileji, se mohlo zdát, že cesta s Ježíšem je snadná, úspěšná a vítězná. Ale Velký Pátek je teprve "velký". Teprve Ježíš, který odmítne učinit zázrak ve svůj prospěch a nesestoupí z kříže, teprve Ježíš, který se smíří s tím, že ho Bůh nechá zemřít a nezasáhne, teprve tento ukřižovaný Ježíš je vpravdě Božím Synem. Však právě v tuto chvíli, a ne v jinou, roztrhne se chrámová opona odshora až dolů a svatyně svatých se otevře všem lidem. Ve chvíli "smrti Všemohoucího" přestává být Bůh Bohem skrytým ve tmě svatyně svatých a stává se viditelným v Kristu Ježíši. A my se s ním v Ježíše Kristu, který umírá na kříži, můžeme setkat. Aby skrze svou smrt očistil z hříchů a spasil. Amen