Vstupujeme, moji milí, do období velikonoc a je třeba se na ně náležitě připravit. Považme - Boží Syn umíral za tebe a za mne na dřevě kříže a já bych tyto svátky ve svém srdci neoslavil?
Na květnou neděli Pán Ježíš Kristus vjíždí do Jeruzaléma v průvodu zástupu lidí, kteří s Ním chodili. Jako o každých velikonocích, i tentokrát přicházejí ze všech stran početné davy poutníků, aby ve svatém městě oslavili památku vysvobození Izraele z Egypta. Jejich naděje nemá jen charakter vzpomínky, ale velmi živě se pne i do budoucnosti, k zaslíbení Mesiáše, který Hospodin svému lidu předpověděl. Také Pán Ježíš prožívá příchod Božího království a ví, že Boží království přichází s Ním a Jeho Slovem. Ví také, že brzy dojde k rozhodujícímu střetnutí, které pro Něj bude velmi bolestné, ale konečný výsledek bude vítězství. A tak po vjezdu do Jeruzaléma je přímým pokračováním vyčištění chrámu.

Provoz na vnějším nádvoří chrámu nebyl takový, aby musel zbožného Žida urážet. Byly tu stánky s obětními zvířaty a směnárny, kde si poutníci mohli vyměnit své cizí peníze za starohebrejské nebo fénické mince, předepsané pro chrámovou daň. A bylo náležitě postaráno, aby nic z toho neproniklo do vnitřního nádvoří chrámového prostoru. Ale Ježíš s bičem v ruce přerušuje tyto obchody, aby vyčistil chrám pro příchod Božího království. Ani celkem slušný způsob obchodování ve vnějším nádvoří chrámu není dost slušný, když přichází Boží království. Kam vlastně až sahají rozměry chrámu? Je to architektonický plán všech nádvoří a sloupořadí? Kde se ještě obchodovat smí a kde už je posvátný prostor? To je otázka pro nás! Kde je v našem srdci místo svaté a kde ještě můžeme konat všelijaké problematicky počestné záležitosti?

Už malé děti vědí, že v kostele se nekřičí! Ale kam až sahá kostel? Vědí, že v besídce se nemluví sprostě. Ale kam až sahá besídka a kde už není a kde už se sprostě mluvit může? Kde je zakázáno Boha znesvěcovat a kde už je to povoleno? Židé si myslili, že na vnějším nádvoří se obchodovat může i lidé si myslí, že stačí Boha ctít jen jednou v týdnu. Ale Ježíš je jiného názoru. Přichází-li Boží království, pak chrám, tedy místo, kde Bůh přebývá, je mnohem a mnohem širší, než si lidé myslí. A po letnicích se od Ducha Svatého dovídáme, že chrám je celé naše tělo. Že ani část naší bytosti nemůže přebývat ve tmě, že Bůh chce být přítomen všemu, co konáme, na co myslíme, co říkáme. Že není žádné místo našeho života, kde bychom se před Bohem ukryli, kde by nás Bůh neviděl, kde bychom si mohli dělat jen to, co chceme my sami. Bůh chce být s námi ve všem co jsme a co právě prožíváme. Ježíš tak rozšířil posvátné místo chrámu i na vnější nádvoří.

Neměli bychom i my rozšířit své chápání toho, co Bohu v našem životě patří? Neměli bychom i my rozšířit chrám svého srdce a dát Bohu, co Bohu patří? Svá srdce! Ano, rozšiřme svá srdce. Odevzdejme Bohu, co Boha je. Odevzdejme Mu svůj život. Vydejme mu další oblasti našeho soukromí. Své chvíle, které jsme odsvětili k našim obchodům. Pozvěme Pána i na vnější nádvoří chrámu našeho srdce. I tam On chce kralovat. A sami pak vstupme z vnějších nádvoří až za oltář, kolem těch, co Pánu slouží až tam do ticha svatyně svatých. Tam, před svého Pána a svého krále.
Přichází Boží království a s ním rozpřažená náruč lásky do té doby nepoznané i veliký soud. Láska zahrnuje nejen věřící, ale i nevěřící a věřící jinými náboženstvími. Láska zve k Ježíši všechny hříšníky. Soud pak přichází od domu Hospodinova. Nemysleme, že unikneme, protože chodíme do shromáždění. Jidáš byl blíže Kristu než kdokoli z nás a neunikl. "Iz 30,15 Neboť toto praví Panovník Hospodin, Svatý Izraele: "V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství." Bůh učinil vše pro naši spásu. Záleží na nás, co uděláme my. I ta nejmenší a nejjednodušší rozhodnutí, která dnes uděláš, určují tvůj věčný osud. "Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života." PRAVÍ JEŽÍŠ.

Rozměr a šíři Božího odpuštění vidíme na Petrovi
Ukřižování našeho Pána předcházelo Petrovo zapření. Podle Matoušova evangelia, mělo nejen tři fáze, ale tři s t u p ň u j í c í se fáze.
1. Petr zapřel poprvé a Matouš zdůrazňuje: "přede všemi". Již to je zapření širší, než jsme si snad mysleli.To není jen mlčení o Ježíši, nebo nepřiznání se k Ježíši před svým spolužákem,či kolegou.Toto je veřejné zapření přede všemi.
2. Druhé zapření je krátce po tom prvém a je "s přísahou". To zní asi takto: Přísahám, že Ježíše neznám. To je už něco zase jiného. Americký president Bill Clinton byl souzen protože lhal přede všemi pod přísahou. A to bylo těžší provinění než jeho mravnostní delikt. Lhát pod přísahou je těžký hřích.
3. Ale Petr jde ve svém hříchu, nebo zoufalství, to je jedno, jak to nezveme, ještě dál. Potřetí k přísaze přede všemi ještě přidává zaklínání se a zapřísahání se. To zní asi takto: "Přísahám při nebi, při Bohu, při své smrti, při smrti svých milých…, že Ježíše neznám." Kdyby Bůh vzal Petra za slovo, v mžiku by byl mrtev i s celým svým příbuzenstvem. Ale Petr nezemřel. Vždyť Pán Ježíš Kristus je právě souzen, bit po hlavě a posmíván i pro tento těžký Petrův hřích.

Na rozměru Petrova hříchu začínáme chápat, kam až je Bůh ochoten dojít ve svém odpuštění. Považme-Petr byl jeden ze Dvanácti. Jeden z nejbližšího kruhu tří Ježíšových nejtěsnějších přátel. Byl s Ježíšem více než kdo jiný. Snad nejvíce ze všech. Čteme o návštěvě a pobývání v Petrově domu. Čteme o Petrově tchýni. O Petrovu vyznání u Cesareje Filipovy. A o dalších osobních zážitcích Petra s Pánem Ježíšem. A tento Petr přede všemi, s přísahou a zaklínáním křičí NEZNÁM JEŽÍŠE ! Žádný náš hřích není snad ani tak veliký jako hřích učedníka Petra. Nikdo z nás nezná Ježíše jako Petr. A Petrovi, když činil pokání, Ježíš odpustil a znovu ho posílá ke službě Božímu království. Ano - může ti být odpuštěn každý hřích, činíš-li z něj pokání. (O hříchu proti D.Sv. nemluvím, protože z něj se pokání nečiní) I dnes nám pro svou smrt na kříži může Pán Ježíš odpustit naše viny. Čiňme pokání a věřme evangeliu! Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen! Hle, já přijdu brzy a má odplata se mnou, praví Pán!

Hloubku Kristova snížení vidíme na Barabášovi
O Barabášovi čteme, že to byl "pověstný vězeň". To znamená jinými slovy jediné-RECIDIVISTA. A Barabáš je prvním člověkem v NZ, za kterého Ježíš zemřel. S kým si Ježíš vyměnil žalář, mučení, kříž a smrt. Slyšel jsem o katolické řádové sestře, která si v koncentračním táboře za II.svět.války vyměnila smrt s matkou od několika dětí. Šla do plynu místo ní. A ta matka válku přežila, vrátila se ke svým dětem a napsala knížku o této neznámé ženě-hrdince. Jak ušlechtilé. Ta matka to potřebovala více než svobodná řádová sestra. Jenže Pán Ježíš Kristus si vyměnil své místo s RECIDIVISTOU ! S "pověstným" vězněm Barabášem. S člověkem, který byl soudně trestaný již mnohokrát. A tak se stalo to o čem píše později ap.Pavel: "Ř 5,7 Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní."

Pilát si myje ruce a zástupy Židů volají: "Krev Jeho na nás a na naše děti!" Nikdo neví, jak vážně tuto větu myslely v okamžiku, kdy ji provolávaly. Chtěli říci, aby odpovědnost za Ježíšovu smrt padla na ně. Jsou si však jisti, že je vinen, a proto s takovou odvahou volají: "Krev Jeho na nás a na naše děti." Trest Boží na ně skutečně padl. A po staletí padá. Nejen na lidé z toho zástupu na vlastní kůži pocítili zbraně Římanů, ale jejich děti byli vyhnáni ze zpustošeného Jeruzaléma a děti dětí a po staletí děti dětí Židů nesou pronásledování, pogromy a Boží soud.
Na druhé straně je ale zvolání :"Krev Ježíše na nás a na naše děti!" prorockým zvoláním, jeho dosah si patrně nikdo ze zástupu neuvědomil. Ač si zástupy zasluhují smrt za svůj čin, svolávají na sebe krev Božího Beránka a to je ta jediná krev, která s sebou nenese prokletí, ale záchranu. Takže zástupy Židů, ač nevěděly, přece na sebe svolávali ne pomstu za krev nevinného, ale očištění, ospravedlnění a spasení pro Ježíšovu krev. Proto apod. Pavel může později napsat: "Izrael ještě dojde spásy!"

Závěr:
Pán Ježíš umíral strašnou smrtí a neusnadnil si to ani v nejtěžších chvílích. Když vojáci chtěli aby se napil octa smíchaného se žlučí- nechtěl. Odmítl tehdejší lék na zmírnění bolesti a znecitlivění nervstva. Když visící na kříži za hřebíky zaražené do Jeho rukou a nohou znovu odmítá houbu naplněnou octem, kterou mu dává nějaký voják na tyči k ústům, pak to znamená, že znova odmítá tišící prostředek na své bolesti. Umírá bez jediného léku zmírňujícího bolesti. Proč? Protože se rozhodl vypít kalich utrpení až do dna. Protože přijal kalich bolesti místo tebe a místo mne bez jediné úlevy.

"Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. A hle, chrámová opona se roztrhla v půli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly a hroby se otevřely…"
AMEN