Ř 5,6-6,23

Jen tam, kde je bezvýhradná milost, jen tam může být též bezvýhradné poddání se Bohu. Zákoníci i současná křesťanská církev si k Boží milosti přidává: “Bůh pro tebe udělal to a to – ale musíš…- ale nesmíš…- “Můžeš dostat duchovní dary, ale nesmíš dělat to a ono, myslet tak a tak…”

K Pánu Ježíši se lidé hrnuli, k zákoníkům ne. A přeci požadavky Pána Ježíše byly přísnější než požadavky zákoníků. On říká: “Nebude-li vaše spravedlnost přesahovat spravedlnost zákoníků…” Avšak jeho milost byla bez podmínek. Lidé nebyli předpojati, nepřistupovali k Ježíši s pocitem: ”Jaké požadavky budeme muset splnit, aby nás přijal. Co asi od nás bude chtít, aby na nás vložil ruce a požehnal nám. Jaký náboženský úkon budu muset vykonat, abych mohl být uzdraven. Budu muset vyvinout silnou víru? Budu se muset nechat očistit v synagoze?” Žádné takové a jiné strachy lidé necítili, když přistupovali k Ježíši.

A přece byly požadavky Pána Ježíše na jejich spravedlnost přísnější než požadavky zákoníků. Záleželo však na pořadí a na přístupu. Pořadí zákoníků bylo: Dej a dostaneš! Pořadí Boží milosti je: Dostal máš nyní z čeho rozdávat! Přitom tím naším dáním nemůžeme vrátit ani jedno procento z milosti, kterou nám Bůh dal. Bůh v podstatě naše dávání Jemu vůbec nepotřebuje. Boží milost převyšuje lidskou spravedlnost milionkrát, nevyčíslitelně krát, proto zde není Boží očekávání na tvou splátku. Výzvy typu: “Pohleď na to, co ti Bůh daroval. Jak se zachováš? On čeká, kdy se pro něho rozhodneš. Kdy mu to začneš splácet…” jsou citovým vydíráním psychologicky vedených evangelizací.

Bůh je velkorysý. On nečeká, že mu almužnu své spravedlnosti nějakým způsobem vrátíš. On dává svítit slunci na spravedlivé i nespravedlivé a je mu jedno, zda si to někdo zaslouží a jiný nezaslouží. Boží milost je: “Dostal jsi, nyní můžeš rozdávat - máš z čeho!”, ale jinak než lákavá nabídka, kterou si může ozkusit a nyní se čeká, že za ni zaplatíš nakonec více než je její cena.

To jsou ty podvodné reklamy. Něco zdarma nabízejí a vy cítíte, že když na to přistoupíte, stáhnou vás z kůže a budete jim muset vrátit mnohem víc. Pokud někdo z vás toto cítí ve své víře, ve svém vztahu k církvi, pak honem zastavte a revidujte, protože to není ta mimořádná Boží milost.

Asi jsem vám Boží milost kdysi špatně vysvětli, nebo jsem se k vám choval tak, že jste nabyli zkresleného dojmu o Boží milosti. Možná, vám někdo jiný křesťansko-zákonicky vysvětlil Boží milost. Rozhodně Boží milost není ani starozákonní farizejství: Dej a dostaneš! Ani novozákonní zákonictví: Dostal jsi tak dej! Dostal jsi, tak naval zpátky!

Boží milost je v prvé řadě obrovsky velkorysá. Ona dává ze svého bohatství a nežádá nazpět. “Ř 5,6 Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.”

Ten, kdo se, jí přemožen, rozhodne, dát vše, co má, je to jeho dobrovolné rozhodnutí. Nemůže přispět do skladu Boží milosti nějakou svou vlastní spravedlností. Neexistuje poklad církve, který se nasčítává z dobrých skutků svatých. Co se týče Boží milosti, je jedno, zda na to člověk zareaguje tím, že Bohu dá vše co má, nebo se vystaví jejímu působení a nedá nic, žije z ní a nic nevrací. Boží milost to ani nezvětší ani neukrátí. Bůh dává svou milost tomuto hříšnému světu bez podmínek.

Přesně tohle cítili lidé jako rozdíl mezi Ježíšem a zákoníky. Oni dávali dobré slovo, odpuštění, čas a požehnání opatrně, po špetkách, s mnohými ale musíš, ale nesmíš. On-Ježíš dával plnými hrstmi, počínal si velmi velkoryse až marnotratně. Neptal se nemocných předem na to jaký byl jejich život. Kde k té nemoci přišli, co mohlo způsobit, že onemocněli. Prostě na ně vložil ruku a byli uzdraveni. Podle Matouše se ptal jen na jejich víru. Podle Lukáše ani to ne. Podle Matouše byla víra podmínkou. Podle Lukáše Ježíš uzdravoval, protože chtěl. Ze své moci a svrchovanosti a podmínku si nekladl žádnou. Prostě se, jako král rozhodl uzdravit nemocného a to učinil. Nemocný byl uzdraven ať mu něco dal, nebo nic nedal. Ať se vrátil poděkovat jako ten jeden z deseti malomocných, nebo nevrátil jako těch zbývajících devět. Uzdravení od nich nebylo odňato.

Ve světle tohoto poznání je velmi zajímavý rozhovor Ježíše s těmi, kteří se rozhodli za ním jít (viz L9,57-62-přečíst). Chtějí, ale něco jim brání. Jeden se musí rozloučit s příbuznými, druhý pochovat svého mrtvého otce. Odpověď Ježíše k nim je stejná. “Kdo položí ruku na pluh a otočí se zpět, není hoden Božího království!” Až nám přeběhne mráz po zádech. A přece i tato slova jsou včleněna pod Boží milost o níž jsme si před chvílí řekli. Ten člověk se nemusí rozhodnout jít za Ježíšem a přece i dál zůstane pod Boží milostí. Je mnoho takových. Spravedliví i nespravedliví jsou pod deštěm Boží milosti. Je to milost obrovsky velkorysá. Nepočítá, nemá dlužní seznam, zahrnuje lidi jako světelná záře.

Když se ale člověk rozhodne na ní odpovědět, pak to nejde jen z částky. Ananiáš a Zafira se pokusili odpovědět na Boží milost z částky. Nemuseli odpovídat vůbec. To pole bylo jejich, peníze si mohli nechat. Oni se však rozhodli odpovědět na Boží milost svým darem. Tím se dostali do nového postoje, v němž už nejde Bohu dát jen trochu. Oni se o to pokusili a Ducha Svatý je zabil. Na místě padli mrtví k zemi. Zrovna tak ten, kdo položí ruku na pluh a pak se otočí zpět není hoden Božího království. Chce-li kdo odpovědět na královský dar, nelze jinak, než zase královsky.

Na Boží královský dar milosti je možná odpověď jen jediná. Dát vše, co mám. Nikdo tě nenutí, abys odpovídal. V tom je Boží milost bez podmínek, ale jestliže tě ona sama tak pohltí, tak osloví, tak ovlivní, že chceš a musíš odpovědět, pak ale nemůžeš odpovědět jen částí. Jen částí “peněz za to pole”, jako Ananiáš a Zafira, jen částí svého srdce, jen částí svého času, jen částí své spravedlnosti.

Pak je lépe, pomyslí si někdo, na Boží milost neodpovídat. Mnozí to tak udělali a zůstali tajnými učedníky Pána Ježíše Krista. I taková je možnost. (A já ji nebudu snižovat ani říkat žádná jiná ale.) Chci jen říci, že pokud se někdo rozhodne odpovědět dnes na Boží milost, která se stala v Pánu Ježíši Kristu, pak to nemůže a nesmí udělat jinak, než celým svých srdcem, celým svým životem, vší svou myslí, veškerým časem, vším majetkem, protože Bůh je král a jiné dary nežli královské nepřijímá. Nestojí o almužny. Je Král, dokonce Král nebeský a je urážka královského majestátu chtít mu dát část, díl nebo dokonce přebytek z toho, co mám. Králi se může dát jen to nejlepší, co mám. Před krále se přistupuje je s tím nejlepším co vlastním. A ten, kdo se odváží nabídnout králi něco, co už nepotřebuje, něco co mu zbývá, něco, co má jako přebytek, pak tím Krále hluboce uráží.

Člověk Bohu nemusí dávat nic. Taková je Boží milost. Zahrnuje tě, a ty nejsi povinen Bohu něco vracet. Kdo ale chce a rozhodne se Bohu něco dát, dobrovolně, z lásky z vděčnosti, pak to musí být to nejlepší co má. Neopovaž se nabídnout Bohu něco, co nepotřebuješ, něco co ti přebývá, to je urážka krále! Chceš-li mu dát svůj čas, pak ten nejlepší, který během dne máš. Chceš-li mu dát své peníze, pak v čase, kdy sám máš nouzi a vůbec se ti nehodí zrovna tento měsíc něco dávat. Nikdy Bohu neříkej-počkej, Pane, příští měsíc bude lepší a budeme moci na Tvé království přispět. Protože Bůh hledí k srdci, vždyť znáte příběh o příspěvku vdovy, o chrámové pokladně a o dvou penízcích, která ona vhodila. Chceš-li dát Bohu svou lásku, neděl se ale o ni s někým jiným. Tvá žena, tvé děti, tvé auto, tvé kytičky a co já vím, co všechno dnes lidé milují, tvůj pes, vždy musí být daleko vzadu a tvá láska k Ježíši musí být suverénně na prvém místě. Chceš-li mu dát do služby sám sebe, pak jedině naplno a zcela.

Možná jsi vyrostl v prostředí, kde platilo vždy jen: “Něco za něco!” Možná jsi vyrostl v církvi, kde tě naučili, že musíš Bohu mnoho dát, aby ses mu mnoho líbil. Snad jsi slyšel, že Bůh je náročný na svatost a čistotu tvého charakteru. Teď si myslíš, že je církev jen pro výjimečné lidi. Ale Pán Ježíš rozbíjí farizejské představy o tom, kdo se Bohu líbí a kdo ne. On tě chce spasit, chce uzdravit, chce požehnat, chce zahrnout láskou. A ty i já dobře víme, co to znamená když někdo mocný něco chce! Když jde za svým cílem. Když neustoupí od svého záměru. Když se prezident pro něco rozhodne. Když ministr obrany vypracuje plán útoku. Když senát schválí nový zákon. Když předseda vlády chce něco prosadit. Oč více předseda všech bytostí viditelných i neviditelných. Což teprve Bůh! Bůh NEJVYŠŠÍ! Bůh Tě chce spasit! A udělá všechno pro to, aby svého cíle dosáhl. Proto poslal dokonce i svého Syna zadarmo a bez podmínek. Dává všanc všechno co má, jen aby dosáhl to, pro co se rozhodl. A Bůh se rozhodl spasit člověka. Co rozhodl, dokonce se mu zalíbilo spasit člověka. Pojal tento úmysl a zalíbil se mu. On nespasí tebe a mne z donucení, z nouze, protože nás nechce vidět trpět, protože není jiného zbytí, ale protože se pro to svobodně rozhodl a plán se mu zalíbil.

Čteme: "Lukáš 12:32  Nebojte se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. A proto, aby si někdo nemyslel, že je tento text Písma neplatí, když je v Bibli napsán jen jednou, je to tam ještě podruhé na úplně jiném místě a v jiném kontextu: "1 Korintským 1:21  Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí."

Nyní můžeš i ty otevřít své srdce a přijmout Ho. Bůh více nežádá. Zalíbilo se mu spasit ty, kdo věří bláznovské zvěsti o ukřižovaném Spasiteli a udělá ze své strany maximum pro to, aby se ti to podařilo. Není jiná podmínka, než Boží milost zjevenou v Pánu Ježíši Kristu přijmout.